Chromý kůň

Potkala jsem chromého koně
smutně se na mě podíval
z nozder jež kdysi chrlily ohně
vychladlý dech se ozýval

Hřívu měl děsně špinavou
a kůži samý táhlý šrám
v očích samotu mrazivou
oháňku jak shnilý trám

Stál tam a čekal co udělám
možná si myslel že umím zázraky
když chodím a jen tak se tu belhám
já však se potýkala s rozpaky

nad životem který mu nohy dal
štíhlé jak topolů kmeny
a pak řekl mu-už jsi brachu už docválal
teď poklekni ať smrt si navlékne třmeny

Jak pomoct vůbec jsem netušila
jen šla jsem blíž a objala ho bez ptaní
své srdce jak kovář jsem rozbušila
a rozžhavila soucit do dlaní

Na ploché čelo ruku jsem přiložila
a pod kůži lásku vtírala jemně
aby se vpila do svalů a do žil
jak voda do žíznivé země

Tu oči mu najednou roztály
a v zorničkách slunce se smálo
zářilo jak ohnivé opály
ač k obzoru zbývalo málo

Otisky kopyt navěky přijala lučina
a stopy zůstaly byť v dáli mizí
když něco končí zároveň začíná
láska je štěstí i bolest co není cizí